O potravinové suverenitě: rozhovor s Honzou Valeškou

Rozhovor o emancipačních snahách, novém potravinovém hnutí a společně sdílených statcích se spoluzakladatelem KPZ v Česku Janem Valeškou.

Nedávno proběhlo historicky první celonárodní setkání KPZ, tedy iniciativ Komunitou podporovaného zemědělství. Kdo byl organizátor této akce a kolik se tam sešlo lidí?Organizovala to Asociace místních potravinových iniciativ (AMPI) ve spolupráci s několika dalšími organizacemi. A sešlo se tam kolem pětatřiceti lidí. A to jak zemědělců, tak aktivistů nebo řekněme těch, kteří ty KPZ nějakým způsobem tlačí dopředu.Kolik je nyní v Česku KPZ komunit a kdo všechno je do nich zapojený?Nemáme nijak systematickou statistiku a vlastně ani přesnou definici. Nicméně iniciativ, o nichž víme, že se nějakým způsobem hlásí k myšlenkám KPZ, je u nás ke třicítce a je do nich zapojeno zhruba dvacet zemědělců a kolem šesti set členů. Obvykle jsou to rodiny, takže se celkem může jednat o něco kolem dvou tisíc lidí, kteří dostávají své potraviny prostřednictvím systému KPZ. Nicméně právě teď probíhá průzkum, takže brzy to budeme vědět přesněji.Pro mě byl jednoznačně nejsilnější moment, když jsem poprvé v životě viděl diskutovat tolik ekologicky hospodařících zemědělců a spotřebitelů. Představuje tento obrázek nějaký nový fenomén? O čem se vlastně jednalo?Nevím, jestli je to nový fenomén, děje se to celkem standardně, že lidé nakupují na farmách, ale většinou jde primárně o nějaký obchodní vztah. Nicméně tady jsme se potkali proto, abychom se spolu bavili, co ta která strana potřebuje, co jí pomáhá v tom, aby mohla prospívat straně druhé a zároveň naplňovat své potřeby, a jak tuto spolupráci nějakým způsobem vylepšit. Cílem toho setkání bylo zjistit, jestli vůbec je mezi zemědělci a spotřebiteli, kteří se sdružují v KPZ, zájem o nějakou spolupráci na širší úrovni. A pokud ano, co by tato spolupráce měla obsahovat.

Potravinová suverenita je cesta k tomu, aby každý z nás mohl vzít osud svého potravinového systému do vlastních rukou

Mohl byste sdělit nějaký závěr? Je tu vůle spolupracovat? Jaké jsou další kroky nebo plány?
Z mého pohledu to setkání mělo skvělý náboj. Lidé byli rádi, že se potkávají s někým, s kým si mohli říct něco, co s nikým jiným nemůžou sdílet. A z této atmosféry, i díky tomu, že jsme se o tom již s mnoha zástupci KPZ v rámci AMPI bavili, vzešlo, že velká část těch lidí se má zájem dále sdružovat a spolupracovat. Motivací může být i to, že ve svém okolí jsou trochu za blázny a jsou izolováni. Právě vzájemné posilování a výměna zkušeností, byly klíčové. A byly tam zmíněny i další aspekty, typu vystupování vůči třetím stranám. Je totiž snazší, když nejste jen jedna komunita, ale třeba síť třiceti komunit. Pro zemědělce je pak dobré potkat se s dalšími zemědělci než jen konvenčními velkoproducenty, „chemiky“, s nimiž sousedí.. A zájem a ta potřeba vedly k tomu, že jsme se domluvili na dalším setkání v únoru. Rádi bychom zapojili ještě více sedláků i odběratelů.

Zaujalo mě, že sedláci mají zájem spolupracovat a sdílet zkušenosti. Vidím rozdíl mezi touto platformou a zaběhlými vztahy mezi konvenčními zemědělci, kde je to přesně naopak – existuje mezi nimi rivalita, soupeří, kdo dostane víc dotací, navzájem si dokonce škodí, jak ukazuje příklad Babišovy firmy, která vypálila úrodu jinému zemědělci. Myslíte, že spolupráce je nějaká přidaná hodnota této platformy?

Spíše je to těmi lidmi, kteří se do toho zapojují. Většinou pochopili, že má smysl spolupracovat, a proto se také pustili do KPZ. A je to určitě i velká přidaná hodnota – tedy, že se ti lidé sdružují, chtějí spolupráci, chtějí si navzájem pomáhat a navzájem si prospívat, a ne si škodit nebo se ignorovat. To vidím jako velkou výhodu. Není to platforma jedné stavovské skupiny, jak je u nás zvykem. Například agrární komora sdružuje jen zemědělce, ale zde se to prolíná. A to se, myslím, dobře povedlo. Je tam dobrý základ už v těch jednotných skupinkách: zemědělci už berou spotřebitele a jejich názor a naopak, členové chápou problémy a fungování ekologického zemědělství a jsou schopni se i omezit, aby zemědělci umožnili hospodařit skutečně ekologicky.

Účastníte se mnohem větších setkání celoevropských zastupitelů KPZ. Probíhají už několik let a mají i politické ambice. Myslíte si, že v Česku se dá taky mluvit o začátku nějakého hnutí?

Byla to první akce, kterou jsme po letech zasévání semínek a zalévání uspořádali. Teprve teď jsme shromáždili celou tu sklizeň na jednu hromadu. Takže něco se určitě hnulo. AMPI jsme založili s tím, že to bude organizace, která nespočívá v tom, že pár lidí chce zachraňovat svět, ale aby se zapojilo co nejvíce lidí a začalo vznikat nějaké hnutí. Byť třeba síť zřejmě není úplně šťastné slovo, protože tam padlo, že do sítě se loví ryby… Takže spíš nějaké společenství, ale určitě chceme směřovat k tomu, abychom se rozvinuli k nějaké organizovanosti a možná se posunuli i do nějaké politické roviny. KPZ či obecněji rozvoji potravinové suverenity v Česku dnes nestojí v cestě například legislativa, ale spíš podpora toho opačného způsobu produkce potravin.

Další problém je nepochybně neinformovanost veřejnosti. Toto hnutí nikdy nebude mít mediálně takový vliv, aby zajistilo osvětu. Otázka je, jak může celá společnost participovat a mít prospěch z KPZ? Teď je to alternativa k nějakému převládajícímu systému. Může se vůbec stát celospolečenskou událostí? 

Já nemám rád to slovo alternativa, které vlastně říká, že jste k něčemu v protikladu. KPZ jako takové jsou součásti silného proudu potravinové suverenity, rozvoje ekologických způsobů hospodaření a solidární ekonomiky, tedy celospolečenské transformace. Takže pro mě to není alternativa, ale paralelní nový svět, který vzniká a sílí.

Ale vědomě se kriticky vymezuje vůči tomu převládajícímu. Chápu to tak, že existují lidé, kterým nevyhovují nabízené možnosti a kriticky se vůči nim vymezují. Třeba i tím, že dávají ruce pryč od určitých konvenčních systémů a budují něco paralelního. 

Myslím si, že když něco nazvete alternativou, tak přijímáte fakt, že je tady nějaký hlavní proud a vedle něj běží pár nějakých alternativek. Ale vlastně jen tou svou existencí legitimizují ten převládající systém. Proto to slovo nemám rád. Myslím si ale, že tak to není. KPZ se snaží naopak delegitimizovat ten převládající systém, řekněme v té potravinářsko-zemědělské sekci. Ale asi to je jenom slovíčkaření.

Důležité je, že v KPZ obecně existuje zřejmá ambice být součástí nějakého transformačního proudu, který směřuje k redefinici společenského paradigmatu. Byť to spousta lidí v KPZ tak nevnímá, já jsem přesvědčený, že existence iniciativ, jako je KPZ, přispívá k tomu, aby se měnilo společenské nastavení. Ale ne shora, nebo revolucí, ale prostě evolucí myšlení v konkrétních skupinkách, konkrétních lidech. Směřuje tedy přesně k poznání, že je dobré spolupracovat a být s někým solidární. Že je dobré fungovat demokraticky, transparentně a právo rozhodování svěřovat těm, které to rozhodnutí nejvíce ovlivní, tedy držet základní věci ve svých rukou. A to všechno jsou ty malé kamínky, které spouští lavinu. Ale není to vyřčený a deklarovaný cíl, spíše podprahový, nereflektovaný nebo nezamýšlený důsledek. Když se na to ale podíváme z celkového hlediska, tak opravdu směřujeme k jiným hodnotám, které nejsou úplně slučitelné se současným stavem. Já jsem se nikdy nesnažil měnit svět jako celek. Snažil jsem se pomáhat lidem, aby byli schopni proměnit svůj vlastní svět, pokud o to měli zájem. A to nepochybně vede k tomu, že se mění svět celý.

Proto je možná vhodný anglický termín empowerment, tedy posílení vlastních schopností a možností. S tím souvisí velmi důležitá věc, která se na setkání probírala, a to návrh Evropské deklarace komunitou podporovaného zemědělství. Mohl byste v krátkosti představit, o co se jedná, kdo je iniciátorem a jaké jsou hlavní body a cíle?

Na evropské úrovni je to hnutí KPZ už nějakým způsobem etablované a zformované. Vždycky fungovalo řekněme apoliticky a hodně pragmaticky. Prostě pracuje na té nejnižší úrovni a řeší praktické problémy. Neřeší konec světa ale konec drobných hospodářů, jejich ohrožení agrobyznysem. A tito lidé se setkávali a začali zjišťovat, že sdílí celou řadu společných hodnot a postojů. Ale nikdy neměli ambice je hodit na papír a říct si: „To jsou naše hodnoty.“ Protože KPZ funguje nedogmaticky, neexistují žádné směrnice nebo logo, které by se udělovalo po splnění pravidel. Je to prostě idea, rámec, který je hodně proměnlivý a pohyblivý.

Zároveň si ovšem tyto myšlenky začal uchvacovat korporátní sektor. A v té chvíli jsme si na Evropské úrovni uvědomili, že to je v háji, že korporace dokážou zneužít cokoli. A je potřeba si říct, na čem stojíme, co jsou ty naše sdílené hodnoty. Nazvalo se to common ground – společná sdílená půda. Mezinárodní síťová organizace Urgenci, která nějakým způsobem tu spolupráci koordinuje, svolala lidi z celé Evropy na dvě setkání, během nichž jsme vytvořili koncept evropské deklarace. Zrodila se v úzké skupině dvaceti třiceti lidí, což bylo trochu v rozporu s tím, že hnutí funguje hlavně zdola. A tak jsme rozhodli v každé zemi uspořádat národní setkání – například v Itálii se sejde zhruba dva tisíce lidí, u nás zatím jen čtyřicet –, aby lidé tento dokument mohli okomentovat, doplnit, upravit nebo odmítnout.

Mohl byste nastínit obsah toho dokumentu?
Nejsem si jistý, jestli je to v tuto chvíli důležité. Jsem totiž přesvědčen, že až to projde rukama padesáti tisíc lidí po celé Evropě bude to vypadat úplně jinak. Nicméně základní idea spočívá v tom, že KPZ je skutečně pragmatický systém propojování dvou zdánlivě oddělených světů hospodáře a spotřebitele a stojí na ideálech dalších oblastí, jako jsou potravinová suverenita, agroekologie či solidární ekonomika. Cílem zmíněného dokumentu je posilovat iniciativy, které jsou založeny na těchto ideálech, rozšiřovat je a informovat o nich veřejnost.

Ty hodnoty už jsou zachycené v rámci statusu sítě KPZ, jak je definován pro Českou republiku. Mluví se tam o několika bodech, které se členové zavazují plnit. Mohl byste vyjmenovat ty nejdůležitější z nich? 

Všechno je to pořád v procesu, nic není uzavřené. Tohle je teprve začátek: v rámci AMPI, které tvoří lidé z prvních KPZ, jsme si řekli, že pro nás je důležité, aby vztah byl přímý a lokální, aby vztahy mezi lidmi byly založeny na férovosti, transparentnosti a rovnosti. Aby to naše fungování bylo environmentálně šetrné, aby nemělo likvidační dopad na naše okolí, aby bylo společensky citlivé. Ale zatím jsme to nediskutovali podrobně na širším fóru s ostatními a nevíme, k čemu v této diskusi dojdeme.

Zmínil jste, že uplatňované praktiky nemají mít likvidační dopad na naše životy a životní prostředí. Do jaké míry si širší veřejnost uvědomuje likvidační aspekty konvenčního zemědělství na životní prostředí a společnost? Já mám totiž pocit, že zatím moc ne. 

Z mého pohledu je nutné rozpoznávat potřeby a motivace lidí. A samozřejmě, teprve když poznáte, že vás něco píchá do zad, ohlédnete se a zjistíte, co za vámi stojí. Takže je jasné, že ty negativa, která tam jsou, má smysl odkrývat. V současné době společnost rozeznává problémy jen zčásti. Když se ale poohlédneme za posledními dvěma dekádami, zjistíme, že došlo k významnému posunu. Takže uvědomění vzrůstá.

V dnešní době se znovu objevuje téma veřejných či společně sdílených statků, neboli commons. Značně rezonuje například mezi různými novými iniciativami. Co pro tebe toto téma znamená?

Je to něco, co vyplývá ze současné situace. I věci, které dříve byly neotřesitelně veřejné, jsou totiž dnes privatizovány. Začíná se privatizovat i voda, vzduch nebo osivo. Takže je to opravdu boj s neoliberalismem a ztržňováním čehokoli. My máme za to, že co je veřejné a nikým nevytvořené, má zůstat veřejné – například i půda, která z mého pohledu nemá být předmětem soukromého vlastnictví a tvorby soukromého zisku, ale má sloužit především veřejnému prospěchu. A vycházíme z mnoha různých zdrojů, jako je například světová a evropská deklarace potravinové suverenity, což je téma, které nastolili lidé z Latinské Ameriky, kde je to opravdu průšvih – privatizace globálního Jihu globálním Severem stojí lidi životy. Pro nás to zatím v běžném životě nepředstavuje existenční problém. Ale v zemích geopolitického jihu lidé opravdu umírají, když se privatizuje.

Protože se tam velká část společnosti stále ještě věnuje produkci potravin?

Přesně tak. Jsou na tom existenčně závislí, a když jim tu půdu pod nohama seberou, zprivatizují jim vodu, tak ztratí veškeré svoje živobytí, kulturu, tradice a můžou jít leda živořit do slumu nebo žebrat, velmi obecně řečeno. A proto tito lidé deklarují, že rozhodování o veřejných statcích má být v rukou těch, kteří jsou na nich existenčně závislí, aby tato rozhodnutí byla společensky citlivá a kulturně odpovídající, byť samozřejmě známe i řadu případů, kdy sami místní zlikvidovali své zdroje.

Otázka veřejných, společně sdílených statků není nijak nová, provází dějiny lidské společnosti. Česká veřejnost ji ale má spojenou hlavně s bývalým režimem. Jaký je podle vás rozdíl mezi pojetím společně sdílených statků před rokem 1989 a dnes?

Pokud se tyto hodnoty stanou státní ideologií a začnou být vyžadovány na každém, bez možnosti vyjádřit se, jestli to chce, je to násilí. Ale ve chvíli, kdy začnou vznikat zespoda, a nikdo nikoho nenutí, aby dělal to či ono, je to svoboda a záleží na vůli každého z nás. A že tím měníme společnost – c’est la vie. Ale my nikoho k ničemu zákonem netlačíme. Můžete někomu vytýkat, že je komunista, ale pokud jeho cílem není změnit státní zřízení a násilím (ať už fyzickým či legálním) nastavit, že každý musí být komunista, tak to přirovnání kulhá… Pak jde jednoznačně o demokratický přístup a z mého pohledu daleko liberálnější a demokratičtější než kapitalistický princip, který lidem nutí určitě hodnoty, byť ne zákonem, ale tržním principem a vlastně existenčně. Neoliberalismus je jiný typ násilí… A jakmile se na vás někdo dopouští násilí, nějakým způsobem reagujete. Jsem přesvědčený, že pokud tyto myšlenky zůstanou bytostně dobrovolné, transparentní, otevřené, tak neexistuje riziko, že by se zvrtly v něco jiného, nějakou jinou formu útlaku.

V českém prostředí se také otevírá nový pojem: potravinová suverenita. Je to i díky nedávno uspořádanému fóru potravinové suverenity. Mohl byste v krátkosti představit, odkud ten termín pochází a co vyjadřuje?

Je to opět pojem vzešlý z rolnického hnutí La Via Campesina, které pochází z Latinské Ameriky a zasazuje se za dodržování práv drobných rolníků, bezzemků, prostě lidí pracujících v zemědělství. A jejich práva a možnosti obživy jsou limitovány právě již zmíněným tržním tlakem. Je to princip, který se staví proti převládajícímu zemědělsko-potravinářskému průmyslu, ale zároveň má celou řadu pozitivně definovaných aspektů. Jednoduše řečeno: potravinová suverenita je cesta k tomu, aby každý z nás mohl vzít osud svéhopotravinového systému do vlastních rukou. Aby ho sám ovlivňoval, prospíval své komunitě a svému životnímu prostředí. Zkrátka, aby tyto kruhy nebořil, ale naopak tvořil.

 (Autor: Tomáš Uhnák)

Rozhovor vyšel v časopise A2larm.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*


*

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>