Interview s Denisem Carelem – angažovaným francouzským chovatelem koz

Denis Carel je chovatel koz a zemědělec hospodařící na jihu Francie. Je ale především aktivista a jedním ze zakladatelů systému AMAP (Associations pour le maintien d´une agriculture paysanne – Sdružení pro údržbu rolnického zemědělství), pravděpodobně nejvýznamnější a nejrozšířenější současné potravinové alternativy ve Francii, která propojuje ekologicky hospodařící drobné zemědělce a farmáře přímo se spotřebiteli. Protože byl zrovna na pracovním setkání v Praze a protože jsem zjistil, že má zrovna 63. narozeniny, tak jsem ho pozval do cukrárny na kus řeči a dortu. Povídali jsme si nejen o současných problémech spojených s potravinami, ale především o funkčních alternativách, možnostech a nutnosti angažovat se.

Momentálně jste na krátké cestě po Evropě, co Vás zavedlo k nám?

Do Prahy jsem byl pozván skupinou EIP AGRI, která byla iniciovaná evropskou komisí. Je to skupina, která sdružuje obyvatele zemí z celé Evropy s omezeným zemědělstvím, mají různá témata a to, které jsme řešili tady, bylo zaměřené na krátké distribuční systémy potravin. O těchto systémech si myslím, že by mohly být alternativou ke globálnímu obchodu. Minulý rok jsem byl v Budapešti na podobném setkání a máme různé definice tohoto fenoménu, založené na odlišném kulturním pozadí severní, jižní, východní a západní Evropy. Řešíme, jak společně vytvořit hybnou sílu.

Můžete nám říct víc o systému AMAP, který jste spoluzakládal? Na jakých principech je založen a kdy a kde vznikl?

V roce 1999 došlo k jedné zásadní události, a totiž, že evropská komise zakázala dovoz hovězího masa z USA, které obsahovalo hormony. To vedlo k tomu, že USA reagovala embargem na některé produkty z Francie, jako byl například sýr Roquefort, hlavní vývozní produkt. Francouzský aktivista a chovatel José Bové, který také poskytoval mléko na výrobu sýru Roquefort, inicioval demonstraci, při které byla zničena rozestavěná pobočka Mcdonalds ve městě Millau. Výsledkem této akce proti McDonaldu a dovozu hovězího s hormony bylo, že José Bové byl uvězněn. Široká veřejnost se silně postavila proti jeho uvěznění a proti dovozu potravin z USA, lidé chtěli potraviny od svých existujících farmářů, kteří byli dovozy znevýhodňováni. Tento akt spojil konfederaci farmářů a levicovou asociaci ATTAC, která bojovala proti liberálnímu toku kapitálu v rámci globálních trhů, navrhovala důraz na lokálnost trhu a tedy i kapitálu, aby se vědělo, co, kam a komu směřuje.

Takže to celé začalo jako levicová iniciativa?

Ano, rozhodně, jako iniciativa levicových aktivistů v ATTAC a konfederace farmářů. Nejdřív to byly zejména zemědělské odbory, které uvažovaly o problémech farmářů. Ale také o spojení mezi spotřebitelem a farmářem. Jídlo je důležité pro celou populaci, nejen pro farmáře. Měli jsme dvouletou diskusi o tom, jaké jídlo vlastně chceme produkovat a jak by jej měli farmáři produkovat. A hledali jsme řešení. V konfederaci farmářů Auvergne, v mém oddělení, jsme měli správce a jeho ženu, kteří byli pěstiteli. Jejich dcera žije ve státě New York v USA, a tak jsme se bavili o komunitou podporovaném zemědělství ve státě New York. Je to velká družstevní farma, která je vlastněna spotřebiteli. Mají širokou škálu produktů, maso, ovoce, zeleninu a tak dále. Tyto produkty také prodávají do města. Snažili jsme se vytvořit podobný systém distribuce ke spotřebitelům, ale ačkoliv to pro nás bylo velice inspirativní, tenhle konkrétní systém pro nás nebyl využitelný, protože tu máme hodně malých a specializovaných farmářů. Rozhodli jsme se však přizpůsobit americký systém komunitou podporovaného zemědělství na naše podmínky. Takže v roce 2001, po dvou letech diskuse, jsme vytvořili první AMAP spolu se spotřebiteli z ATTAC a dalšími spotřebiteli.

První model komunitou podporovaného zemědělství vznikl v japonské Minamatě v roce 1970, kde byl obrovský problém se znečištěním rtutí. Obyvatelé chtěli pro své děti zdraví prospěšné a nezávadné produkty, takže se spojili přímo s farmáři. Dnes se jedná mezinárodně o celkem běžný systém, ale francouzský AMAP je velice specifický, protože ve Francii jsou velice striktní zákony a hygienické předpisy, v rámci kterých nesmí být publikována žádná nepravda o výrobních postupech a složení potravin a nesmíme vystupovat konkurenčně vůči komerční sféře. Ta nám totiž vyčítala, že nemusíme dodržovat žádné podmínky a že prodáváme kdekoliv – na farmách, ve školách, ve veřejném prostoru, tedy na místech, která nebyla určena k prodeji. Takže komerční sféra zatlačila na stát, abychom přijali hygienické zákony a předpisy a abychom dodržovali to samé, co musí dodržovat supermarkety. Jedním z příkladů je situace, kdy za námi přišel jeden člověk zvenku, říkal, že máme ve stanovách AMAPu, že nepoužíváme žádné chemické prostředky na pěstování rostlin, a ptal se, jak to dodržujeme a jak to dokládáme. V roce 2006 totiž udělal u jednoho farmáře sondu a zjistil, že chemické přípravky používá. Tak jsme došli k závěru, že budeme používat participativní metody kontroly. V Evropě funguje externí systém certifikace – BIO zemědělci musí respektovat nějaká státem adaptovaná a vyžadovaná pravidla. Tohle jsme nechtěli a stanovili jsme si jiný typ kontroly, kde je záruka kvality produktů postavena na participativní – účastnické metodě, na které se podílejí ostatní zemědělci a spotřebitelé. Jde o svého druhu družstvo, které si produkuje a zároveň kontroluje kvalitu. Buď kontrola funguje na základě hodnocení, nebo vydáme certifikaci.

Přemýšleli jsme, jak přizpůsobit už existující diagnostické nástroje na naše stanovy AMAP. Naše stanovy mají 18 bodů a každý bod zahrnuje nejen farmáře, ale i spotřebitele. AMAP znamená partnerství a práva jak farmářů, tak spotřebitelů, stejně jako jejich povinnosti. Na základě tohoto jsme vytvořili interní dotazník jak pro jednotlivé farmy, tak celkově pro AMAP. V dotazníku jsou hodnocení vycházející z každého bodu stanov a účastníci mohou hodnotit na stupnici od červené, která je kritická, přes oranžovou až po zelenou, která je dobrá. Pohled spotřebitelů a zemědělců je odlišný a dotazník počítá i s konzumenty – laiky. Je to zaměřeno také na vzdělávání veřejnosti. Vysvětlujeme konzumentům používané techniky a know how a přibližujeme jim práci zemědělce, aby byli konzumenti poučenější. Já například 40 let chovám kozy, tudíž znám postupy ekologického zemědělství, a tak se ptám jiných zemědělců v rámci interního hodnocení mnohem detailněji než konzument. Tento systém má napomoci kvalitě potravin, které by se daly označit jako BIO, ale nemají všechny státní certifikaci. Zemědělcům jde ale primárně o partnerství s konzumenty a vytvoření důvěry, čímž se zmenšuje možnost nebo potřeba šidit zákazníky.

Je AMAP zajímavý i pro konvenční zemědělce, kteří jsou zvyklí na dotace?

Znám několik konvenčních zemědělců, kteří na velkých pozemcích pěstovali jen jednu plodinu pro supermarkety, a tito se rozhodli přejít k AMAPu a tím zcela změnit své praktiky. Důvodem bylo např. to, že jeden takový velký zemědělec – producent rajčat – si spočítal, že v budoucnosti by zkrachoval, kdyby zůstal u konvenčního způsobu zemědělství, protože by ho převálcoval trh dovozem levnějších rajčat ze Španělska. V roce 2003 si přečetl v novinách o AMAPu a rozhodl se pro interní „revoluci“, která byla dvojí. Jednak musel z konvenčního zemědělství přejít na ekologické, za druhé od pěstování jedné plodiny k pěstování více plodin. Také ukončil distribuci svých produktů na velké vzdálenosti a nejdůležitější bylo, že navázal přímé partnerství s koncovým zákazníkem, a to ho udrželo při životě.

Jeden z největších přínosů a úspěchů systému AMAP je právě krátký distribuční řetěz. Vytvořili jste přímý kontakt a smlouvu mezi spotřebitelem a farmářem. Byli jste schopni se zbavit mezičlánku – jinými slovy supermarketu, který zadržoval většinu kapitálu.. Jak se s iniciativou AMAP vyrovnávají francouzské a zahraniční řetězce a velkovýrobci?

Mělo to na ně velký efekt a donutilo je to změnit zaměření, restrukturalizovat nabídku a přístup k zákazníkovi, který si od nás zvykl na čerstvé a zdravé lokální produkty od producentů, které osobně zná. V podstatě nás začali imitovat a velice se snažili nás přemluvit, abychom jim také dodávali potraviny. Tyto nabídky jsme však vždy radikálně odmítali, bylo by to popření naší snahy a cílů. Chtěli jen podíl na trhu, nechtěli zlepšovat příjem farmářů nebo kvalitnější jídlo pro místní spotřebitele. Měl to být jen marketing, aby mohli říct, že mají lokální produkty. Existuje syndikát zemědělců (Syndicat paysane majorité – Odborový svaz jednotlivých zemědělců), kteří demonstrují a vedou politiku proti velkým potravinářským korporacím a supermarketům. Velice často manifestují v ulicích za podpory občanů. AMAP si vytyčil jinou cestu a to je ignorace velkých supermarketů. Většina zemědělců, kteří jsou v AMAPu, jsou ze 100% živeni skrze AMAP a síť odběratelů. Já jsem z 80% zajištěný přes AMAP. Protože nejsme závislí na dotacích a supermarkety pro nás nejsou konkurence, tak jsme si vybrali neangažovat se jako celek.

Pokud vím, tak jako jednotlivci jste však velice angažovaní. Jaké jsou největší výzvy a problémy, které způsobují supermarkety?

Ano, jsem aktivista a největší problém spatřuji v dlouhém řetězci výrobce – zpracovatel – dodavatel – supermarkety – konzument, jenž znamená profit především pro akcionáře supermarketů. Není to o tom vylepšit příjem pro farmáře nebo o nižší ceně pro konzumenty. Jsou si velice dobře vědomi nového přístupu spotřebitelů, kteří chtějí lokální, zdravé jídlo, takže nabízí lokální jídlo a jídlo v BIO kvalitě, ale i to převážejí na velké vzdálenosti. Mají své vlastní výzkumy na potřeby spotřebitelů a ty poslední ukazují, že zákazníci chtějí zdravé, čerstvé a lokální potraviny. A proto je propagují ve svých supermarketech, ale to je pouze trend supermarketů, přijdou další výzkumy a další trendy. Také kvůli této nestabilitě se nechtějí zemědělci z AMAPu zapojovat do spolupráce se supermarkety, protože je nejistá. Zaměření supermarketů na výdělek nezajišťuje dlouhodobou spolupráci a důvěru. Když třeba koupíme mašinu na dojení, investujeme do ní, a tak nastavíme cenu mléka tak, aby se tato investice zaplatila. Nemůžeme tedy dát nižší výkupní cenu, kterou supermarkety požadují. Chceme být ve vyrovnaném vztahu. V dlouhém řetězci dodavatelů musí farmář akceptovat cenu, v krátkém řetězci ji ale určuje. A to je velký rozdíl.

 

Denis Carel

Denis Carel

 

Francouzský institut pro dohled nad veřejným zdravím (Institut de veille sanitaire) vydal studii, ve které tvrdí, že každé dva dny francouzský farmář spáchá sebevraždu a že farmáři jsou z 20% více náchylní k sebevraždě než zbytek společnosti. Jaké jsou důvody?

Myslím, že je to důsledek dlouhého řetězce dodavatelů a trhu. Ve Francii je farmář vlastník a také má pomocníky z rodiny. Rodinné vlastnictví a farma jsou obvykle vytvořeny našimi předky. Farmáři pracují tak, jako pracovali jejich předci. Získali peníze a ty vrátili do rozvoje farmy. Dnes, aby uspěl v konkurenci na trhu, musí farmář investovat do nového vzdělávání, drahých technologií a strojů, a tak dluží velké částky bankám. Firmy a supermarkety, které kupují jeho produkty, mu ale dávají peníze, které nestačí na to, aby přežil a splácel půjčky. A kvůli tomu, aby zvětšil produkci, používá pesticidy a pomalu tak ničí vlastní půdu. Když se to sečte, farmář je vlastně ve velice zoufalé situaci. Nejen, že dluží hodně peněz bez vidiny toho, že by se mu investice vrátila, ale také ničí rodinné dědictví, které je pro něj nejcennější. Je obtížné se s tím vyrovnat, a tak je zvažování sebevraždy celkem časté. Světový trh je jednoduše masový vrah a to nejen ve Francii, to je problém celosvětově. Nemůžete věřit trhu, jinak jím budete zničeni.

Kolik lidí je do AMAPu zapojeno, jak ze strany farmářů, tak ze strany konzumentů?

Na národní úrovni se AMAP jmenuje MIRAMAP a když se podíváme na všechny francouzské regiony, najdeme kolem 2000 družstev AMAP. Ty zahrnují asi 5000 farmářů a 60 000 rodin. Mimo tuhle síť existují i neformální a jiné formy AMAPu, které mají vlastní pravidla. Ta čísla jsou pak více než dvojnásobná, kolem 10 000 farmářů a asi 200 tisíc rodin.

Jaké jsou principy AMAPu, jejich stanovy?

První stanovy byly vytvořeny v roce 2003 a v roce 2013 jsme měli velké participativní setkání se spotřebiteli a farmáři kvůli jejich aktualizaci a reorganizaci. Jejich hlavní principy jsou tři: ekonomický – spravedlivý příjem pro farmáře, environmentální – zdravé jídlo a zásady BIO pěstitelství, a sociální – zapojení farmářů do sociálního života a respekt pro farmáře a zaměstnance. Na stránkách MIRAMAPU jsou stanovy zveřejněné a jsou velice politicky laděné. Jsou zaměřené na to, jak vytvořit vztah mezi spotřebitelem a zemědělcem. První stanovy vznikly mezi pár lidmi během pár dní a ovlivnilo to stovky lidí, ale ty poslední považuji už za výsledek kolektivní inteligence.

Zmiňoval jste práva a povinnosti konzumentů a farmářů. Jaké jsou?

Pro farmáře jsou to hlavně zásady BIO pěstitelství a transparentnost. Transparentnost je však nejdůležitější, dokonce víc než zásady pěstování. Když mají farmáři problém, prodiskutují jej se spotřebiteli. Pokud je něco špatně nebo musíte krátkodobě postupovat nestandardně, prodiskutujete to nejprve se svými konzumenty a dojdete ke společnému řešení. Pokud akceptují nějaké změny nebo dočasné změny postupu, farmáři to tak udělají. Nejdůležitějším právem pro farmáře je mít smlouvu se spotřebiteli na celou sezónu. Pro spotřebitele je to závazek na celou sezónu. Platba probíhá každý měsíc. Tahle smlouva mezi farmářem a spotřebitelem je nejdůležitější součástí AMAPu. Je to důvod, proč se jedná o udržitelný systém. Na začátku sezóny vím v předstihu, kolik peněz za rok dostanu, a díky tomu mohu plánovat rok dopředu. S touhle jistotou nejsme nijak ovlivněni fluktuací na trhu. A také mohu v AMAPu svůj sýr prodávat levněji.

Jedna z nejdůležitějších otázek, na kterou bych se jako konzument chtěl zeptat, jaká je finanční dostupnost produktů z AMAPu?

Jsou různé ceny, ale ideál toho existujícího modelu je, že jako AMAP spotřebitel máte levnější produkt v BIO kvalitě, než je na trhu. Cena může být levnější také proto, že produkty neplýtváme, protože víme, kolik jich musíme přesně vyprodukovat. V cenách v supermarketu je tohle vyhazování už předem započítáno.

Rozdíl mezi chudými a bohatými se dnes značně zvětšuje. Jeden ze způsobů, jak tenhle trend sledovat, je analýza nerovnosti mezi produkcí jídla pro bohaté a chudé. Průmyslově vyráběné jídlo se snižující se kvalitou, založené na tuku, cukru a soli, je pro chudé a zdravé čerstvé jídlo je pro střední a vyšší třídu. Můžeme to číst jako určitou strategii?

Máme důkazy, že dnes se v otázkách kvality jídla nejedná o ekonomické překážky, je to spíše kulturní problém. Pro lidové vrstvy je tu levné jídlo, nekvalitní maso a někteří ekonomové a sociologové říkají, že tohle jídlo je kompenzace za televizi a nezaměstnanost. Že je plné cukru a tuku, které fungují pro mozek jako droga, pomáhají odbourat stres a podobně. Nicméně na konci měsíce je to velmi viditelné v rodinném rozpočtu. Ale je možné mít mnohem levnější a kvalitní jídlo z AMAPu.

BIO má alespoň u nás negativní konotaci produktů pro vyšší střední třídu a určitého luxusního nadstandardu. Přitom AMAP dokázal, že může být pro všechny.

Myslím, že to jsou kulturně určené rozdíly a překážky. V AMAPu máme lidi bez práce, v krizi, ženy, co žijí samy s dětmi, které jsou ve špatné ekonomické situaci, ale stejně jsou schopné dobře žít z AMAP produktů. Je to stav mysli dostat se k tomuhle bodu, je to kulturní rozdíl. Tito lidé mají dobré vzdělání, často vyšší, a jsou schopni svou situaci lépe reflektovat. Není to osud. My si myslíme, že to může mít efekt sněhové koule. Například v Marseille existuje velká komunita imigrantů, převážně muslimů. Nezaměstnanost je tam velice vysoká, drogy a vraždy časté, je to velmi násilná oblast. Od roku 2009 tam máme AMAP a organizujeme setkání kolem jehněčího masa. Obvyklí spotřebitelé sice na setkání nechodí, ale rodiny imigrantů z paneláků naopak na setkání rádi chodí, protože jehněčí patří mezi jejich tradiční jídlo a je součástí jejich dědictví. Hodně chovatelů ovcí s AMAPu bylo z Provance, zajímali se o to, jak prodávat přímo těmto rodinám. Muslimské rodiny se ptaly po mase dobré BIO kvality a halal, a rozhodly se nekupovat od řezníků a supermarketů, ale přímo od AMAP chovatelů.

Takže druhá a třetí generace přistěhovalců ve Francii se stává součástí AMAPu?

Ano, začínají tvořit silnou skupinu v AMAPu.

Víte, jaký je vývoj participace společnosti v AMAPu?

Od začátku do roku 2009 jsme hodně rostli. Byla to opravdu působivá křivka. Od roku 2009 trochu stagnujeme. Objevily se ale různé jiné podobné lokální systémy, které imitují AMAP. Takže ten trend je obecně rostoucí.

Dá se říct, že AMAP je nástrojem, který se vypořádává s nezaměstnaností, a vytváří pracovní příležitosti?

Co víme jistě, je to, že BIO farmaření hodně přispívá k vytváření pracovních příležitostí. Nutně totiž potřebujete víc pracovní síly než v průmyslovém farmaření. AMAP je kolektivní organizace, která začleňuje i spotřebitele, pokud chtějí být zahrnuti v samotné produkci jídla spolu s farmáři. Politici u nás v rámci předvolebních kampaní, aby byli zvoleni, zdůrazňovali, že vytvoří pracovní místa tím, že zbudují supermarkety a velké výrobny. Teď je situace taková, že z pozice členů AMAP přicházejí s tím, že navrhují např. zrušení supermarketu, aby tam bylo opět pole a mohlo zaměstnat víc lidí.

Jste v kontaktu s místní politickou reprezentací?

Ano, účastníme se změny veřejné politiky. Zvlášť v jižní Francii, kde se zaměřujeme na zemědělskou půdu, protože máme velký problém s urbanizací. Např. AMAP v Marseille, kde jsem se narodil a vyrostl. Když jsem byl mladší, tak byli v centru města farmáři a chovatelé. Ti ale v 70. letech zmizeli, když se politici rozhodli ty farmy zdemolovat, protože byla v plánu nová zástavba. A v roce 2008 jsme s AMAPem do Marseille pozvali sociology, ekonomy, urbanisty, farmáře a spotřebitele na kolokvium nazvané „Marseille – návrat farmářů?“ Mluvili jsme o situaci a říkali jsme přítomným politikům: V 70. letech jste se rozhodli, že o obyvatele se postarají světové trhy a jejich kamiony jídla. V roce 2001 byly totiž kvůli velice špatné zimě zablokované silnice a za týden byly supermarkety prázdné a lidé bez přístupu k potravinám. Supermarkety měly naskladněné potraviny jen na 4 dny. Tak jsme politikům řekli, že pokud se rozhodli podstoupit takové riziko, nesou vlastně zodpovědnost za 4 miliony lidí v Provence, když nechali farmáře zmizet. Po tomhle setkání se rozhodli pro nový urbanistický plán, který by měl vyčlenit 80 hektarů v centru Marseille pro zemědělskou zónu. Moje kamarádka, rovněž chovatelka koz, prezidentka regionální asociace producentů, začala před dvěma měsíci farmařit právě v centru města. Je to symbolické, samozřejmě, ale je to způsob, jak změnit myšlení politiků. Ve Francii je mnoho protestů, které požadují, aby byla půda pro ekologické farmaření zachována. Jeden z těch protestů probíhá právě teď, protože stát chce na zemědělské půdě nedaleko Nantes postavit letiště. Je to město, ze kterého pochází bývalý premiér Jean Marc Ayrault, který je teď starostou a propaguje velký byznys skrze toto letiště. Na té ploše se usídlilo množství demonstrantů, kteří argumentují tím, že jedno letiště už tam je a není dostatečně využívané. Další demonstrace je proti stavění hráze na zavlažování velkých ploch monokultury konvenční kukuřice. Najely tam buldozery a začaly ničit les a zemědělskou půdu, přičemž zahynul jednadvacetiletý ornitolog.

Máte nějakou podporu od politické levice?

Sociální demokracie má velice liberální náhled a bývalý premiér Ayrault, který chce do Nantes přitáhnout velký byznys, je socialista. Jsou tu ekologická hnutí a zelení, ale ti opustili vládu, protože nesouhlasili s politikou premiéra Manuela Vallse, který je velice liberální, podobně jako Tony Blair, je liberálem na levici. Ve Francii říkáme, že je ředkvička – rudý na povrchu, uvnitř bílý.

Často slýchám nejen od veřejnosti, ale i od lidí z gastronomie a zemědělství, že bez GMO a průmyslového zemědělství vymřeme. Tvrdí, že potřebujeme průmyslové zemědělství, abychom nakrmili rostoucí populaci, která se v polovině století má vyšplhat na zhruba 10 miliard. Jaký je Váš pohled?

Myslím, že pohled veřejnosti na toto téma je falešný. Například FAO udělala výzkum, zda je ekologické zemědělství schopné nakrmit svět, a jsou si jisti tím, že může uživit populaci až do výše devíti až dvanácti miliard lidí. Jsou to nadvládní a nadstátní zájmy, které propagují industrializaci jako jedinou možnost. Přičemž lidé, kteří trpí hladem, nemají přístup k půdě a k vodě, aby mohli pěstovat. Nadnárodní společnosti mají tu strategii, že chtějí vlastnit dohled nad celým výrobním procesem, od vlastnění půdy až po finální produkt. V rozvinutých zemích máme zkušenosti s ekologickým zemědělstvím, po dlouhé době konvenčního zemědělství jsme za tři roky byli schopni vylepšit stav půdy, protože se jako první zaměřujeme na kvalitu půdy, abychom mohli pěstovat lepší ovoce a zeleninu a chovat zvířata. Je to organický uzavřený cyklus. Dnes máme lepší půdu a lepší příjem, než konvenční zemědělci. V průmyslovém zemědělství se lidé zaměřují na výkon, ale i v organickém zemědělství to není vůbec problém. Já sice ze svých koz nenadojím tolik mléka na sýr jako industriální výroba, ale protože jsou v mnohem lepších podmínkách, tak žijí mnohem lépe a mají kvalitnější mléko, mám s nimi menší náklady, protože je nedopuji, o hygienu se starají sami, takže nakonec mě to vyjde mnohem levněji.

Celou dobu mluvíme o lokální iniciativě, AMAP je lokální systém. Ale většina velkých problémů je globálních. Takže to znamená, že se s nimi musíme i vypořádat globálně. Jaké jsou podle vás nástroje nebo strategie, které můžeme využít?

Dnešní lobby transnacionálních korporací je velmi silná a působí na politiky v každé zemi. Musíme mít síť občanů, kteří by mohli navrhnout alternativu a sami u politiků lobbovat. Myslím, že je asi 4000 právníků a lobbistů, kteří pracují pro transnacionální korporace. My máme jen aktivisty a dobrovolníky a síť lidí. Musíme se snažit organizovat a mít mezinárodní a globální vliv. Například Confédération paysanne a La Via Campesina (která sdružuje na 250 milionů rolníků) jsou velké alternativní globální iniciativy farmářů, které jsou co do kvality politiky důležitou součástí těchto globálních sítí. Největším paradoxem naší společnosti je, že lidé ze zemědělských oblastí hladoví, protože nemají půdu, kterou jim sebraly velké firmy. Je to otázka zabavení půdy, která se dnes řeší. S EIP AGRI, což je komise Evropské unie, debatujeme nad tématem krátkých dodavatelských řetězců. Jídlo je novým primárním produktem na trhu, jako nerosty a tak podobně. V současném vývoji kapitalismu a liberalismu, jehož počátky nacházíme před 30 lety, je jedním z důvodů pro GMO velký trh. Pokud chcete vyhrát válku, je snazší vyhladovět obyvatelstvo než financovat armádu. Jídlo je strategická surovina. Přišli na to, že pokud seberou všechnu půdu, můžou zde zasít GMO a celý proces až k talíři spotřebitele zpeněžit. Je to celosvětová válka o jídlo. Dnes má chicagská burza podíl na trhu s jídlem a spekuluje s ním. Jídlo je ale přece k tomu, aby zabezpečilo výživu obyvatelstva, je to obecné právo a každá populace by měla být schopná zabezpečit si a vyprodukovat vlastní jídlo. Já miluji česká jídla, Vy milujete francouzský sýr, je možná výměna, ale každý si musíme uchovat autonomii a suverenitu.

Rozhovor vedl Tomáš Uhnák, z angličtiny přeložila Kateřina Kňapová

Vyšlo v Solidaritě leden – únor 98-99/15

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*


*

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>