Praxe – pěstování rostlin

PRAXE V EKOLOGICKÉM ZEMĚDĚLSTVÍ – PĚSTOVÁNÍ ROSTLIN

Základem pěstování rostlin v ekologickém zemědělství je zdravá a úrodná půda. Ekologičtí farmáři se proto snaží:

  • na jedné straně nevnášet do půdy cizorodé látky či látky uměle vyrobené, které mohou mít toxické a jiné negativní účinky,
  • a zároveň svými postupy půdu oživovat, přispívat kbohatosti života vní tak, aby byla harmonickým a fungujícím celkem vztahů mezi jednotlivými součástmi.

 

Ekologické zemědělství nepoužívá syntetické pesticidy

Syntetické pesticidy jsou chemické látky, které se používají k hubení škůdců. Spolu s nimi však zabíjejí i další organismy. Z naší zemědělské krajiny tak mizí mnoho druhů hmyzu, divokých rostlin, ale i živočichů.

Ochrana před škůdci není v ekologickém zemědělství pouze aplikační, ale především preventivní. Cílem ochrany rostlin je v první řadě odstranit příčiny výskytu škodlivých organismů, teprve v případě jejich přemnožení nad únosnou míru se používají přímé metody ochrany. Mezi nepřímé (preventivní) metody ochrany rostlin patří:

  • Péče o úrodnost půdy a biodiverzitu: jednou z přirozených vlastností zdravé půdy je schopnost omezovat výskyt chorob. Rostliny pěstované v biologicky aktivní půdě získávají přirozenou odolnost proti škodlivým organismům.
  • Výživa rostlin: rostliny v prostředí s vyváženou výživou jsou odolnější vůči patogenům (nejdůležitější je nepřehnojování dusíkem).
  • Střídání plodin: vynecháním hostitelských rostlin patogenů se dosáhne přerušení jejich vývojového cyklu.
  • Vhodné stanoviště: pěstování takových druhů, které jsou v souladu s daným půdním druhem a klimatem stanoviště.
  • Výběr odrůd: pěstovat plodiny odolné vůči chorobám a regionálně vhodné.
  • Zdravé osivo a sadba
  • Smíšené porosty: využívání pozitivních vlivů různých druhů rostlin navzájem.
  • Šetrné zpracování půdy: zvyšuje biologickou aktivitu půdy a vytváří dobré podmínky pro mladé rostliny, které mohou vyrůst dříve, než je stihnou napadnout škodlivé organismy.
  • Podpora užitečných organismů: útočiště pro přirozené regulátory škůdců – např. křoviny, úhory, staré zídky, které podporují výskyt ježků, slepýšů, hmyzožravých ptáků atp.)

Přímé prostředky ochrany. K přímé ochraně před škůdci se při jejich přemnožení využívají tzv. biologické prostředky ochrany. Lze je rozdělit do kategorií:

  • Členovci (dravý parazitický hmyz, roztoči), hlístice, kteří napadají např. různé druhy motýlů, ale třeba také slimáky apod.
  • Mikrobiální preparáty (bakterie napadající např. housenky motýlů)

Mechanické prostředky ochrany

  • Optické lapáky (např. proti mšicím a molicím)
  • Lepové pásy (na ovocných dřevinách)
  • Netkané textilie (proti hmyzu v zelinářství)
  • Chemické, minerální a organické přípravky – např. měďnaté preparáty proti plísním, horninové moučky, minerální oleje – např. parafinový olej, který účinkuje fyzikálně (udušení) na drobné škůdce.
  • Rostlinné výtažky a oleje (např. řepkový olej proti sviluškám, larvám molic, neemový olej – rostlinný olej s fungicidní účinností např. proti padlí atp.)
  • Feromonové lapáky – např. k matení samců např. obaleče mramorového ve vinicích

Seznam povolených prostředků ochrany rostlin v ČR lze nalézt v publikaci Přípravky na ochranu rostlin (ke stažení zde), která nyní vyšla v aktualizované verzi (ta nicméně není zatím elektronicky dostupná), více na www.bioinstitut.cz.

 

Ekozemědělství neužívá umělá hnojiva

Uměle vyrobená hnojiva na jedné straně zajišťují vyšší výnosy, zároveň však znečišťují naši krajinu. Na přehnojené půdě se daří agresivním rostlinám jako jsou kopřivy, které vytlačují původní, často vzácné druhy. S nimi mizí i někteří polní ptáci, například skřivan.

Velká část umělých hnojiv se z polí spláchne do potoků, rybníků i podzemních vod. Nadměrné množství dusíku a fosforu ve vodních nádržích vede k přemnožení řas a sinic. Vzniká tzv. vodní květ, který brání nejen životu pod hladinou, ale také koupání. Více umělých hnojiv znamená také více dusičnanů v naší zelenině – především listové a kořenové.

Ekologické zemědělství se obejde bez umělých hnojiv, neboť půdu hnojí (eko)logicky:

Statkovými hnojivy:

  • hnůj – nejrozšířenější organické hnojivo, rozmetává se v letním nebo podzimním období (pokud se na ploše nebude pěstovat ozim ani rostliny pro zelené hnojení);
  • kejda – různě hustá směs výkalů, moči a jiných materiálů zředěných vodou, nejvhodnější je aplikace kejdy pod povrch půdy (kypřícími adaptéry či stripery);
  • močůvka – zkvašená moč hospodářských zvířat naředěná vodou, je to dusíkato-draselné hnojivo, které rychle působí, vhodné k přihnojení plodin náročných na dusík a draslík;
  • sláma – využívá se v kombinaci s kejdou či močůvkou (neboť má široký poměr uhlíku k dusíku);
  • komposty – hnojivo s univerzálním použitím
  • zelené hnojení (zvyšuje obsah organické hmoty v půdě,ovlivňuje aktivitu edafonu atp., způsoby zeleného hnojení jsou:
    • jako hlavní plodina (je-li třeba pozemek vyhnojit organickou hmotou či odplevelit
    • jako meziplodiny
    • podsev (zakládá se společně s hlavní plodinou)
    • staništní meziplodiny (po sklizni hlavní plodiny se založí podrost plodiny na zelené hnojení)
    • jako podplodiny – používají se v meziřadí sadů a vinic
  • Minerálními hnojivy: vzhledem ke ztrátě živin způsobené jejich prodejem v tržních bioproduktech je třeba část živin z koloběhu ekostatku nahradit. Výběr minerálních hnojiv je vymezen právními normami, mohou být použita pouze hnojiva přírodního původu, upravená fyzikálními postupy (drcení, mletí, granulace). Použití minerálních hnojiv je podmíněno poklesem zásobenosti půdy pod stanovenou dolní hranici. Povolená minerální hnojiva:
    • přírodní měkký fosforit
    • surová draselná sůl
    • síran draselný (s hořčíkem, s kieseritem)
    • síran vápenatý
    • chlorid vápenatý
    • kieserit
    • síran hořečnatý
    • hořká sůl
    • vápenec
    • dolomitický vápenec
    • vápnitý dolomit
    • dolomit

 

Ekozemědělství nepoužívá genetické modifikace

Snahou ekologického zemědělství je co nejmenší závislost na nepřírodních postupech a procesech. Proto se vzdává použití výše uvedených průmyslově vyráběných látek na ochranu a výživu rostlin. A z tohoto důvodu ekologické zemědělství odmítá také využití genetických modifikací organismů (GMO).

Genové technologie umožňují, zjednodušeně řečeno, vložit gen jednoho organismu do genetické výbavy organismu druhého a „vylepšit” tak jeho vlastnosti, např. směrem k vyšší odolnosti vůči škůdcům či určitému typu pesticidu. Což v jednotlivých případech může přinášet pozitivní výsledky.

Nicméně z hlediska filosofie ekologického zemědělství nelze vnímat organismus jako pouhý shluk genů, které lze libovolně mixovat, ale je třeba jej chápat jako nedílnou součást širokého celku přírody. Odmítání genetických modifikací ze strany ekologického zemědělství tak stojí především na filosofickém a etickém základu a na principu předběžné opatrnosti.

 

Ekozemědělci pečují o půdu a udržují pestrou krajinu

Půda je velmi vzácná, vrstva o síle jednoho centimetru vzniká asi sto let. Přesto s ní průmyslové zemědělství plýtvá. Zamořuje ji toxickými látkami, čímž likviduje půdní život, vyčerpává živiny a způsobuje erozi půdy. Z obrovských lánů každoročně zmizí tuny úrodné ornice.

Ekologické zemědělství nehospodaří na velkých lánech. Pečuje o meze a remízky a brání tím erozi. Respektuje přírodní cykly a podporuje život v půdě.

Průmyslové zemědělství, to jsou jednotvárné, obrovské lány s jedinou plodinou. Téměř bez života, udržované jen s pomocí velkých dávek agrochemikálií. Kvůli intenzifikaci výroby se rozoraly meze a remízky, odvodnily vzácné mokřadní louky, narovnaly potoky.

Ekologické zemědělství si uvědomuje, že jsme součástí přírody. Nesnaží se s ní bojovat, ví, že se nám dobrá péče vrátí. Nechává proto prostor také divokým druhům rostlin a živočichů: čím je krajina pestřejší, tím je  i odolnější.

Kam dál?

Historie a vznik

Principy a filosofie

Chov zvířat

Příklad z praxe

Environmentální rozměr

Odkazy